Projíždíte-li občas kolem nás, asi se Vám ještě nikdy nenaskytl pohled na osedlaného koně cválajícího s jezdcem na zádech. Mohla Vás napadnout otázka: K čemu tam ty koně vlastně mají?
Původním záměrem opravdu bylo pořídit si koně, mít ho ustájeného na volné pastvině a jezdit na něm. Pokud k nám ovšem nyní zavítáte, neuvidíte jednoho koně ale čtyři, koně nežijí na volné pastvině a naší nejčastější činností není ježdění, ale práce ze země. Proč tahle změna?
Proč nemáme koně jednoho, na to je odpověď nejjednodušší. Aby mu nebylo smutno. Je hrozné pozorovat koně, jak běhá sám po louce a pak se jde postavit ke sloupu vysokého napětí, aby měl alespoň nějakou "společnost". No a když už jsou koně dva, tak je člověku zase líto, že nemůžou fungovat jako stádo. Ve čtyřech už lze opravdu hovořit o malém stádu.
Otázka způsobuchovu koní už je složitější. Boxové ustájení nám není vlastní. Chtěli jsme koním dopřát "přirozené" prostředí a volnost. A tak padla volba na pastevní ustájení systémem 24/7. Myšlenka krásná, ale postupem času člověk vidí, že poníkům úplně nesvědčí. Sledovat každé lété obtloustlé koníky, na to si člověk ještě zvykne, ale příhoda s těžce schváceným Markem, ta už nás donutila přemýšlet o změně. A proto jsme zvolili ustájení formou Paddock Paradise. Názory na tento chov koní jsou různé, ale pokud se vše dělá s rozumem, může se jednat o výborný způsob ustájení.
je radost sledovat pohyb koní v Paddock Paradise
A otázka nejsložitější: K čemu ty koně vlastně máme? Člověk, který s koňmi nikdy nebyl,má asi představu, že mít koně znamená: přijdu do stáje, osedlám koně, vyrazím na projížďku, vrátím koně do stáje a s pocitem, že jsem s koněm strávil dlouhé odpoledne se vrátím domů. Také jsme měli pocit, že koním věnujeme hodně času, když jsme s nimi dvě hodiny cvičili a další dvě hodiny věnovali třeba úklidu výběhu. Ale co těch zbývajících 20 hodin? Co ten kůň dělá a jak se chová, když s ním člověk nepracuje? Odpovědi na tyhle otázky nás začaly zajímat mnohem víc, než ježdění na koni. A tak koně mnohem více pozorujeme z povzdálí, sledujeme jejich vzájemnou komunikaci a snažíme se jí porozumět. Nejsme povahově žádní drezéři ani krotitelé a klasické metody výcviku jsou proto pro nás těžko představitelné. Naší záchranou v hledání pro nás vhodného způsobu výcviku se tak stala až Zuzka Prokopová. Její metoda přirozené komunikace, kterou sama nazývá Partnership, je přesně to, co jsme hledali. Nemusíme koně honit v kruhovce ani na lonži, což zkrátka neumíme, ale můžeme se s ním "domluvit" na pravidlech a cvičit ho klidně i při krmení, aniž by vlastně zjistil, že s ním pracujeme. Učíme se koním naslouchat a tak když přijdeme do Paddocku a kůň nám dává najevo svůj zájem o nás, nemáme problém s ním provést pár cviků a pochválit ho za ně. Pokud nás jiný den naopak nechce ani vidět, tak ho nenutíme. Chceme mít koně jako naše přátele a ne s nimi bojovat. Stejně bychom tento boj nevyhráli. Pokroky v našem výcviku jsou tak sice pomalé, ale to nám nevadí. Hlavní je, že nás koně respektují a chtějí být v naší společnosti. A čím déle žijeme s našimi koňmi, kteří si vlastně bez problému žijí sami, ale zároveň jsou rádi, když k nim přijdeme, ani nám nepřijde líto, že na nich příliš často nejezdíme. Zjistili jsme, že nás mnohem víc baví komunikovat s koněm ze země a sledovat ho ve společnosti ostatních koní.