Děti a sedla

Mnoho dětí začíná svoji výuku jízdy na koni právě v sedlech. V lepším případě je to v dětském sedle, které je správné velikosti vzhledem k vzrůstu dítěte. V horším případě je to v dětském sedle, které je ale pro dítko příliš velké či naopak malé. Nejhorší variantou je však učit dítě jezdit v sedle určeném pro dospělé. Do této poslední kategorie bych řádila i pady s různými opěrkami, galeriemi nebo tvarovaným posedlím určeným pro postavu dospělého člověka. Tato sedla či pady nemohou dítěti umožnit zaujmout při jízdě správný a uvolněný sed. Svým  "tvarem" tomu naopak brání. Zvláštní je, že dospělí často řeší u vlastních sedel každou drobnou nepohodu pro jejich sed, ale už se nezamyslí nad tím, jak se asi musí cítit dítě, které sedí na něčem, co je vytvarováno pro daleko větší postavu, než je ta jeho.
Ve zdravém ježdění by výuka jízdy na koni neměla nikdy začínat v sedle, ani v tom správně vybraném. Proč? Protože sedlo vždy nutí jezdce zaujmout určitou pozici. Neumožní mu sednout si na koně tak, jak zrovna v tuto chvíli potřebuje. Sed jezdce se vyvíjí podle tělesných schopností a jistoty jezdce. A tento důležitý vývoj sedu není v sedle umožněn. Proto je nejlepší začít s jízdou na koni pouze na  nevyprofilovaném padu či podsedlové dečce připevněné jednoduchým obřišníkem. Tímto způsobem umožníme jezdci, aby si mohl na koně sednout přesně tak, jak v danou chvíli zrovna potřebuje. A co je nejdůležitější, jeho sed se může vyvýjet dle jeho aktuálních potřeb tím správným směrem. Nic ho totiž v tomto procesu neomezuje.